Jak jsem si zaběhl pražský maraton

Běhat jsem začal s různými přestávkami před mnoha lety. Poslední tři roky jsem alespoň jednou za rok zkusil zaběhnout půlmaraton. Vždy to bylo docela trápení. Loni po půlmaratonu v Budějovicích jsem si řekl, že zkusím trénovat s větší pravidelností a na delší tratě. Začal jsem běhat jednou týdně do práce, což je cca 23 km.

 

Letošní brněnský půlmaraton tak byl první, kdy jsem věděl, že délka tratě není problém a budu bojovat hlavně s časem. Za cíl jsem si dal dostat se pod dvě hodiny, což se s odřenýma ušima podařilo. Jako druhou metu jsem si stanovil zaběhnout celý maraton. Bez ohledu na čas, ale hlavně zaběhnout. OK, časová představa byla 4:30. Jednoduše jsem si říkal, že když vynásobím půlmaraton dvěma a dám tam trochu rezervy, tak to musí klapnout.

 

Pražský maraton 2016 se konal 8.5. a start byl v 9:00 hod. S dostatečnou rezervou jsem nastoupil na metro a dorazil na Václavák do technického zázemí. Uložil jsem batoh s nepotřebnými svršky, prošel si stánky a vyrazil ke Staromáku. Bylo kolem 10 stupňů a procházka v kraťasách a tílku nebyla úplně nejpříjemnější. Cestou se ke mně přidal další běžec, který podobně jako já tápal, kudy se na Staroměstské náměstí vlastně jde. Na rozdíl ode mě neměl navigaci :-). Nejspíš podle mého batohu s hydrovakem poznal, že jdu na maraton poprvé, takže se neváhal podělit o pár informací. Asi nejzásadnější byla, že na cca 30 km přichází obvykle problémy. „Myslíš krize?“. „Ne“, odpovídá on, „spíš svalová únava, nohy tuhnou“. „Hmm“, říkám si, že mě jenom chce vystrašit, ale třeba nemá naběháno. Pak se dozvídám, že on dává půlmaraton za 1:15 a tahle konstrukce se mi hroutí. Uvidíme, třeba kecá.

 

Staromák je přeci jenom více otevřený než přilehlé uličky, takže jsem využil ranního sluníčka pro zahřátí. Vládla zde už správná předstartovní atmosféra, kterou mám na těchto akcích rád. Správné kouzlo tomu dodala skupina bubeníků, kteří pomalu procházeli po startovním koridoru, zatím ještě volném. Blížící se start běhu se obvykle pozná i podle délky front na toitoiky. Těch není nikdy dost a i v tomto případě se čekalo poměrně dlouho. Přeci jenom startujících bylo 10600. Ačkoliv jsem ráno vypil pouze hrnek čaje a pak půllitrovku vody, asi i díky chladu jsem byl do startu na toaletě 5x.

 

Protože jsem při registraci přiznal reálně očekávaný čas doběhu, obdržel jsem písmenko „K“. Podle těchto písmenek se běžci řadí do startovacích koridorů tak, aby pomalejší nezdržovali ty rychlejší. První lajna běžců myslím ani žádné písmenko nemá a obvykle patří české reprezentaci a pak keňským borcům. Netuším, kolik písmenek abecedy pořadatelé nakonec použili, ale než jsem dorazil do káčka, ušel jsem opravdu kus cesty. Ruch Staromáku s bubny a moderátory vytahujícími přehršle čísel o počtech lidí, kelímků, banánů atd. byl tentam. Skupina mě podobnýc13173148_10153394469916612_7674158407430311453_oh želviček čítala poměrně široké spektrum různých persón. Nejvíce mě zaujala skvadra asijských běžců a běžkyň, kteří měli na hlavách kloboučky s různě stylizovanými kuřátky. Navzájem se fotili a zdravili a bylo vidět, že si to opravdu užívají. Vůbec většina asiatů čekala a pak i běžela s telefonem nebo kamerkou na selfie tyči, nebo alespoň v ruce. Nepřehlédnutelný byl i typický snědý Ind s turbanem na hlavě. Pokud jsem z množství různých čísel dobře chytil počet národností, tak jich bylo oficiálně 93. Nejstaršímu účastníkovi maratonu pak mělo být 91. Respekt.

 

Starty půlmaratonů miluju. Je to hodně emotivní záležitost, když vystřelí startovní výstřel, masy lidí se dají do pohybu a k tomu zní tóny Smetanovy Vltavy. Ne tak tady, v káčku. Někdy kolem deváté se davem nesl potlesk, všichni udělali pár kroků dopředu a pak nic. OK, asi bylo odstartováno. Čekáme. Z velké dálky zní útržky Vltavy – asi. Po pěti minutách se dáme do pohybu. Jdeme. Pak se to konečně začne hýbat. Ne že by se úplně běželo, ale je to taková rychlejší chůze. Postupně se blížíme ke Staromáku. Když už skutečně probíhám pod startovací bránou, mám na hodinkách něco přes deset minut. Těm posledním to prý trvalo ještě o čtyři minuty déle.

HZAC2960-resized-thPocit z prvních kilometrů je úchvatný. Nebe bez mraků, úplně vyklizené centrum Prahy od aut, běží se částmi, které chce navštívit většina turistů. Mezi nejkrásnější části patří Karlův most, který je touto dobou vyhrazený pouze pro nás. Nijak to nehrotím a spíš než ostré tempo si vychutnávám běh a krásy města. První čtyři kilometry.

 

Pak se dostáváme ven ze staré části, přeběhneme Vltavu a už je to hlavně o běhu. A běží se dobře. Držím si pohodové tempo někde pod šest minut na km a místo předpokládaných vodičů HZAJ5314-resized-ths časem 4:30 se držím vodičů na 4:15. První občerstvovačka – vynechávám úplně, na zádech mám vlastní proviant s asi 1,5 litrem ionťáku a nějaké energetické gely. Během prvních deseti km jsem předběhl asi třista běžců. Pohoda. Pak vidím keňské mašiny. My běžíme po nábřeží doleva, oni proti nám po mostě z druhé strany řeky. Říkám si, jak dlouho bude trvat, než se na ten most dostanu já. Že to bude až za dvě hodiny, ještě netuším. V tuto chvíli jsem ale optimista. Pod čtyři hodiny se sice do cíle nedostanu, ale pokud by to šlo takto dál, jsem schopný dostat se před vodiče na 4:15 a pak bych viděl. Na 15 km lehce ztrácím tempo, půlmaratonskou trať ale dávám za 2:08, což je podle plánu „moc to nepřepálit“. Vodiče 4:15 si držím pořád na dohled, a pokud trochu zrychlím, mám je.

 

25 kilometr. Dorovnal jsem svůj osobák. Nic delšího jsem nikdy před tím neuběhl. Spokojenost.

 

27 kilometr. Podivnej záškub v levé noze – stehno. „Že bych spatně došlápl?“ Víc se soustředím na práci nohou. Na chvilku je klid, ale pak zase. Trochu zvolňuji, lepší se to. Po půlkilometru se ozve i druhé stehno. To není dobrý. Zvolňuji více, naštěstí se blíží občerstvovačka. Místo proběhnutí se s kelímkem v ruce projdu. Dávám si banán a ionťák. Odpočinek pomáhá, ale jenom na chvíli. Už vím, že původní tempo neudržím, ale i tak mám docela náskok před vodiči na 4:30. To byla přeci původní představa, smlouvám sám se sebou. Vzpomínám si na slova ranního kolegy o krizi kolem 30 km. Kdybych tak už byl alespoň na tom třicátém! Najednou se každý kilometr strašně vleče. Už to není taková zábava. Při pokusu o návrat k původnímu tempu se ozývá svalová únava nohou hraničící s křečí. Tohle jsem ještě nezažil a pro mě je to největší rozdíl v porovnání s půlmaratonem. Vnitřně cítím, že mám dost sil běžet, ale nohy mě už poslouchat moc nechtějí. S dalšími kilometry musím občas přejít z pomalého běhu ještě do pomalejší chůze. Dost lidí mě předbíhá, ale ne zase tolik, kolik bych čekal. Dívám se pozorněji kolem sebe a zjišťuji, že v tom nejsem sám. Občas někdo přejde do chůze, jiný zastaví a protahuje se. Nejlépe jsou na tom evidentně Asiati. Fotí se s každou kapelou, fotí se s mažoretkama, fotí památky a občas i běží. Nakonec mi stejně utečou. Největší depku mám z malé Japonky v letních kvítkovaných šatečkách a s nějakýma nazouvákama na nohou. Má v ruce celou dobu selfie tyč s kamerkou a natáčí všechno. Nebýt toho, že občas odběhne natočit nějakou fontánu, byla by pryč už dávno.

 

33 kilometr. Už si na nic nehraju. Normálně bych těch zbývajících devět dal za chvíli, ale ne teď. Začínám trochu cítit i chodidla. Docela dost. Nikdy jsem si nemyslel, že se dá tak nenávidět dláždění typu „kočičí hlavy“.

 

13123303_10153394470071612_752244697637653218_o

35 kilometr. Dobíhá mě Francouz v ženských šatech – má je asi z prostěradla, záda holé. Nestyda. Na krku hrající kvádr. Chvilku běžíme vedle sebe a je pryč. Alespoň má na nohou normální běžecké boty. Občerstvovačka. Při pohledu na banán se mi zvedá žaludek, ionťák už taky není, co býval před pár kilometry. Nevěřil bych ale, jak skvěle chutná sůl. Je připravená v miskách, naberu si špetku a polykám. Výborná. Účinek se dostavuje téměř okamžitě. Cítím se výrazně lépe. Ne, že bych mohl opět držet stabilní tempo, ale trochu zrychlit se daří.

 

Další kilometry jdou šíleně pomalu. Vodiči na 4:30 už mě předběhli dávno, kašlu na to. Chci se dostat do cíle, teď už musím.

 

40 kilometr. První euforie. Uběhl jsem 40 km! A ještě lepší na tom je, že do cíle zbývají pouhé dva. „Pouhé“.

 

41 kilometr. Vbíhá se do starého města. Zábrany lemují povzbuzující nadšenci, kteří to ani po tak dlouhé době nevzdali. Snaží se. Díky! Poslední kilometr celý běžím. Jinak to nejde. Blížím se do cíle.

 

42 kilometr. Na půlmaratonu obvykle poslední kilometr sprintuji a předběhnu spoustu lidí. Jedu na max a to je dobrý závěr. Tou dobou již znudění přihlížející obvykle ocení trochu akce. Tady už ale jenom pomalu běžím. Rád bych zrychlil, nejde to. Užívám si poslední metry, stejně je to paráda, možná o to víc.

 

42.195 metrů. Cíl. Sundavám čepici a podle instrukcí z propozic se usmívám do objektivů fotografů. Je jich tam připravených několik a dělají svoji práci. Já jsem ale fakt šťastnej, dal jsem to. Bolí to, ale stálo to za to. Při běhu jsem nepřemýšlel o tom, jestli to budu chtít někdy zopakovat, ale teď vím, že určitě. Chce to lepší trénink, zvyknout si, víc makat. Příští 27 kilometr už musí být v pohodě.

HZAO1220-resized-th

 

Sdílejte článekShare on Facebook2Share on Google+0Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn0

Napsat komentář


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close